Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Životný príbeh Briana „Heada" Welcha je ako z mierne sentimentálneho amerického filmu. Gitarista jednej z najúspešnejších skupín súčasnosti sa ju po dvanástich rokoch rozhodne opustiť, nechá sa pokrstiť a prestane s divokým životným štýlom rockovej hviezdy. To všetko preto, aby sa začal viac starať o svoju dcéru.
Nechajme teraz bokom úvahy, nakoľko je to všetko vykalkulovaný ťah, a venujme sa tomu, že Brian sa nerozhodol zahodiť gitaru do kúta, alebo kvôli viere zanevrieť na tvrdú hudbu. Album „Save From Myself“ z roku 2008 priniesol voľné hudobné variácie na štýl KORN a predstavil Welcha v úlohe frontmana, v ktorej však zatiaľ nebol úplne doma.
Čas lieči staré rany
V roku 2012 oficiálne vznikla skupina LOVE AND DEATH, pozostávajúca z členov Headovej koncertnej kapely, a pod touto hlavičkou vyšlo EP „Chemicals“.
Zdá sa, že Welch dospel ako po hudobnej, tak i ľudskej stránke. Prestal bezhlavo odmietať všetko spoločné s rock’n’rollovým životom a získal potrebný nadhľad. Dokazujú to aj rozhovor s basgitaristom KORN Reginaldom „Fieldym“ Arvizu a to, že Head si pred časom zahral so svojou bývalou kapelou skladbu „Blind" na festivale Carolina Rebellion.
Hip-hop, djent, dubstep, metal, punk a new wave
Kým KORN rockový svet prekvapili koketovaním s dubstepom na ich aktuálnom albume „The Path Of Totality“, LOVE AND DEATH sa vrátili na prelom tisícročí a nahrali tri skladby reprezentované hlavne nepriepustnou hradbou podladených gitár a emočne vypätým spevom. Oproti KORN tu nenájdeme groovy hip-hopové parafrázy, no na druhú stranu si poslucháč uvedomí, akú veľkú službu spravila barkerfieldská pätica svojim zvukom aktuálnemu djentovému hnutiu.
Dvom autorským skladbám „Paralyzed“ a „Chemicals“ nechýbajú energia a chytľavé nápady, a zaujme aj svojská prerábka „Whip It“ od klasikov punk/new wave DEVO (originál). Na opačnom póle stoja dva úplne zbytočné remixy.
„Chemicals“ je príliš krátka nahrávka na to, aby sa dali robiť závery, či sú LOVE AND DEATH plnohodnotná kapela a či sú schopní zložiť dostatok obstojných pesničiek. Hlavný reparát však Head zložil. Konečne je z neho frontman.
100% souhlasím s tím, že to nejhorší, co by teď mohl Head udělat, by byl návrat do KoRn. Nové EP nejenom nakopává řiť předchozí sólovce, ale s přehledem pohřbívá několik posledních let KoRn hluboko pod zem. Tohle je totiž mnohem víc KoRn, než cokoli po cca TALITM. Budu zvědav zda formu potvrdí podobně šlapající dlouhohrající deskou.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.